O podivné obhajobě bronzu na podivném severském šampionátu.
Právě skončil další ročník největší hokejové slavnosti na planetě. Zatímco se někde slaví a někde truchlí, dovolím si, jako už párkrát v minulosti, několik slov na jeho adresu.
Bylo to hodně divné mistrovství. Některé zavedené novinky jsem úplně nepobral, nebo na mě udělaly špatný dojem. Námatkou:
Co se českého nároďáku týče, tak dodržel tradici posledních let: nějak se poskládal, zatímco se tradičně nedůstojně čekalo, kdo by mohl vypadnout z play-off NHL, začal hodně nepřesvědčivě skupinu a postupně se dal nějak dohromady. Po prvním zápase se Švédy to vypadalo, že se s nějakým čtvrtfinále nemusíme ani obtěžovat. Ty samé Švédy jsme pak porazili v nádherné hokejové bitvě, jaká se jen tak nevidí - abychom o dva dny později pohořeli na nijak oslnivě hrajícím Slovensku. Alois Hadamczik prolomil prokletí švédského čtvrtfinále, prokletí zlaté medaile se ho nadále drží.
Ale bronz je taky kov. Díky, hoši!
Poznámka na závěr: jestli si někdo letos zaslouží potlesk, tak je to tým Slovenska, který se pod trenérem Vůjtkem neuvěřitelně zvedl a z nuly se po čtyřech letech dostal až do čtvrtfinále a po deseti letech do finále mistrovství; zde sice padl v boji s asijskou hordou, ale i tak všechna čest.
O to více mě mrzí, že někteří Češi jsou charakterově tak zakrslí a natolik nedokázali skousnout slovenskou výhru v semifinále, že začali chrlit ublížené nadávky a někteří dokonce deklarovali ve finále podporu Rusku - zřejmě, aby tak Slováky osobně "potrestali". Ale náš národ má prostě svoje specifika.
Právě skončil další ročník největší hokejové slavnosti na planetě. Zatímco se někde slaví a někde truchlí, dovolím si, jako už párkrát v minulosti, několik slov na jeho adresu.
Bylo to hodně divné mistrovství. Některé zavedené novinky jsem úplně nepobral, nebo na mě udělaly špatný dojem. Námatkou:
- Zrušení osmifinálové skupiny a skupiny o udržení - budiž. Není čas, p*čo, kluby asi chtějí mít svoje hráče co nejdřív doma. Ale když už se tohle zavedlo, proč čtvrtfinále v rámci skupin? Bylo by mnohem atraktivnější, kdyby se už ve čtvrtfinále potkaly týmy mezi oběma skupinami. Každý čtvrtfinalista si takhle místo toho zahrál s někým, koho už potkal ve skupině. Oficiálně to bylo zdůvodněno velkou vzdáleností obou pořádajících měst (i když osobně si myslím, že si Švédové a Finové prostě pojistili, aby na sebe případně narazili až v bojích o medaile), což mě zavádí k dalšímu bodu:
- Spolupořadatelství dvou zemí - experiment, který se zjevně nevyvedl. Finále v Helsinkách způsobilo, že Švédové turnaj víceméně odpískali. Žádná propagace, žádné doprovodné programy pro fanoušky, nula nula nic. Doufám, že až si to příští rok prohodí (vypustí tentokrát šampionát Finové?), tak se tahle kopořadatelská kapitola uzavře. Ovšem už jsem slyšel blouznit nějakého českého bafuňáře, že by se možná MS 2015 mohlo namísto v Praze a Ostravě pořádat v Praze a Bratislavě...
- Přemrštěné vstupné dokonalo dílo zkázy nešťastně zvoleného spolupořadatelství. Stockholmští pořadatelé si utrhli pořádnou ostudu, na zápasy chodilo v průměru stejně lidí jako na koncert Pavla Rotha na letní koupák v Plané. Zkusili to napravit drastickým zlevněním, což jednak už stejně nepřilákalo diváky ze zahraničí, jednak naštvalo ty, co už si lístky koupili za původní cenu. Nic moc.
- Hymny před zápasem. Donebevolající příklad připosrané politické korektnosti. Aby se nedej bože tým, který prohrál, necítil špatně, že neslyšel svou hymnu. Po každém zápase stála obě družstva proti sobě a bylo jasně cítit, že něco tomu chybí. Sice pak pustili hymny vítězům alespoň v play-off, ale stejně to neubírá téhle změně na stupiditě. Vždyť i ti Italové by svou hymnu byli slyšeli, když porazili Dánsko. O tom to přece je, odměna pro vítěze! Škoda mluvit...
- Pískání. K výkonům rozhodčích mám námitky takřka každý rok, to je dlouhodobá slabina MS. Letošní specialitu, nepískání "nevýznamných" nepovolených zákroků, jsem přijal se smíšenými pocity. Jako experiment po předchozích letech, kdy se pískala každá kravina, to beru. Ale tradičně prasící týmy jako Rusko nebo Kanada to pak ve hře dost zvýhodňovalo.
Co se českého nároďáku týče, tak dodržel tradici posledních let: nějak se poskládal, zatímco se tradičně nedůstojně čekalo, kdo by mohl vypadnout z play-off NHL, začal hodně nepřesvědčivě skupinu a postupně se dal nějak dohromady. Po prvním zápase se Švédy to vypadalo, že se s nějakým čtvrtfinále nemusíme ani obtěžovat. Ty samé Švédy jsme pak porazili v nádherné hokejové bitvě, jaká se jen tak nevidí - abychom o dva dny později pohořeli na nijak oslnivě hrajícím Slovensku. Alois Hadamczik prolomil prokletí švédského čtvrtfinále, prokletí zlaté medaile se ho nadále drží.
Ale bronz je taky kov. Díky, hoši!
Poznámka na závěr: jestli si někdo letos zaslouží potlesk, tak je to tým Slovenska, který se pod trenérem Vůjtkem neuvěřitelně zvedl a z nuly se po čtyřech letech dostal až do čtvrtfinále a po deseti letech do finále mistrovství; zde sice padl v boji s asijskou hordou, ale i tak všechna čest.
O to více mě mrzí, že někteří Češi jsou charakterově tak zakrslí a natolik nedokázali skousnout slovenskou výhru v semifinále, že začali chrlit ublížené nadávky a někteří dokonce deklarovali ve finále podporu Rusku - zřejmě, aby tak Slováky osobně "potrestali". Ale náš národ má prostě svoje specifika.
Žádné komentáře:
Okomentovat