Proč Němci nebouchají pivem o stůl?

Upozornění: tento článek není podložený žádnými doloženými fakty a vychází čistě z hospodských povídaček.

Každý český pivař ví, jak vypadá pořádný přípitek pivní sklenicí: jeden ťuk horními částmi půllitrů, jeden dolními a před napitím ještě bouchneme dny o stůl. Aneb jak říkají kolegové elektrikáři: fáze, nulák, zem.
Tahle tradice se u nás drží co já pamatuju a nejspíš hodný kus času dále. V poslední době sice vychází nulák dost z módy (hlavně kvůli diferenciaci pivních sklenic - zkuste si dát fázi a nulák s oblou sklenicí na stopce), ale závěrečné bouchnutí o stůl zůstává neměnné.

Když se však vydáte na návštěvu k našim západním sousedům, zjistíte, že s námi sice sdílejí lásku k pivu, ale už ne ochotu si na závěr přípitku bouchnout sklenicí o stůl. Ba co ochotu, je to celkem dobrý způsob, jak ze sebe v hospodě ve společnosti Němců udělat, jak praví klasik, blbce.

Slyšel jsem teď nedávno shodou okolností hned tři různé teorie, které mají tenhle jev vysvětlit, a podotýkám, že všechny tři pocházejí přímo od německých pivařů. A všechny tři počítají s tím, že se v Německu svého času pivem o stůl bouchalo. Zaujaly mě natolik, že jsem se rozhodl podělit se o ně zde na blogu.

Teorie první:
(Nejen) ve středověku byli (nejen) v Německu Židé zvesela ostrakizováni majoritní křesťanskou společností. Bouchnutím pivním korbelem o stůl dal dotyčný najevo, že on v žádném případě Žid není - a dokud tak neučinili všichni u stolu, nikdo se nenapil.

Teorie druhá:
Šedesát let před tím, než německá vojska sešrotovala francouzskou vojenskou moc v bitvě u Sedanu a definitivně tak ukončila éru Francie coby hlavní evropské mocnosti, byl Napoleon na vrcholu slávy a rozdrobené německé státy vesměs jeho nucenými vazaly. Ke společenským povinnostem mnoha Němců tehdy, stejně jako v jiných státech a jiných dobách, patřila setkání se zástupci "okupační mocnosti". Po přípitku s Francouzem pak dotyčný Němec bouchl svou sklenicí do stolu, aby tak tento přípitek "morálně negoval".

Teorie třetí:Jsme v Německu, takže nutně musejí připít na řadu náckové. V dobách, kdy se státní převraty promýšlely v mnichovských pivnicích, si nadšení hnedokošiláci vylepšili přípitky pivem o rázné bouchnutí do stolu. Ať už z živelné potřeby každého nácka mít oproti podlidem nějaký ten rituálek navíc, nebo možná tehdy nějaký nacista-intelektuál zaslechl teorii číslo jedna.

Ať už se tedy bouchnutím sklenice o stůl prohlašujete za antisemitu či nácka nebo tím odvoláváte právě proběhlý přípitek, připravte se na to, že vaše německá společnost se na vás bude koukat nesouhlasně.

A jen tak mimochodem, víte, jaké jsou (opět údajně) kořeny kontaktního přípitku samotného? A nejde jen o pivo. Dodnes občas narazíte na příznivce této staré školy: přípitek je veden prudce, bez měkčení a srážka nádob způsobí, že si jejich obsah částečně vymění místa. A o to přesně původně šlo: dokázat si ve společnosti navzájem, že nikdo nemá v úmyslu svého spolustolovníka jednoduše otrávit.