Osobní rekord

Run, Pavel, run!

Čas na malý coming out: chodím běhat (půvabné slovní spojení) do blízké Stromovky. Zkoušel jsem to už dřív, ještě v Nera blahé paměti a pak dál po přesunu do Prahy. Zaklínal jsem se frázemi jako dělat něco pro své zdraví, držet pod kontrolou pupek atd. Vůbec to nefungovalo, ty tak nadšeně popisované endorfiny se nikdy neobjevily. Neměl jsem to rád a podvědomě jsem se snažil těmhle rozumem nadiktovaným seancím vyhýbat.

Trvalo mi celkem dlouho, než jsem objevil způsob, jak k běhání přistupovat. Kašlu na nějaké sportovně zdravotní cíle. Běhám, abych se uklidnil. Abych ulevil přetíženým nervům. Abych na chvíli vypnul hlavu. Meditace v pohybu. A kupodivu to dost funguje.

Říkal jsem si, že doběhnu k Planetáriu. A když už jsem byl u Planetária...

Zjednodušeně řečeno: čím víc mám nervy v kýblu, čím víc potřebuju srazit napětí v celém těle, tím líp mi to běhá.

Dneska jsem pohodlně a s rezervou zlomil svůj osobní rekord. Nebudu psát, kolik jsem uběhl; to číslo by ve tvářích těch čtenářů, co běhají doopravdy, nejspíš vykouzlilo jen pobavený úsměv. Ale já nikdy tolik na jeden zátah nedal.

Poučení z této bajky? Dle osobních preferencí. Třeba, že z každé situace se dá vykřesat aspoň nějaké pozitivum. Nebo že se správně nastaveným přístupem lze dělat (a zvládnout) cokoli. Nebo že už je to hrozně dlouho, co se člověk podíval na Forresta Gumpa. Každému, co jeho jest.