Čtenář tohoto blogu nejspíš ví, že jsem si loni v létě pořídil nové auto a rozloučil se s milovaným Joe Silverem, se kterým jsem strávil několik krásných, i když občas dobrodružných let. To auto je Audi A4 Avant v tmavě šedé metalíze, čtyřkolka, rok výroby 2007. Jmenuje se Káně a v těchto dnech slavíme první společný půlrok. Čas na krátkou bilanci, jak se nám spolu žije.
Za ten půlrok jsem se svou A4 najezdil něco přes šest tisíc kilometrů napříč pěti státy. Byl jsem s ní u moře, na horách, jel ve svatební koloně i asistoval při rostlinné výrobě. Dá se říci, že jsem se s ní slušně sžil. Když vypíchnu pár postřehů:
Co si budeme povídat. Mít pod kapotou třílitrový šestiválec se silou 232 koní je dobré, zatraceně dobré. A ten pocit, když člověk sešlápne plyn na podlahu a zrychlení ho zaboří do sedadla, je i po těch pár měsících opojný.
Jako člověk, co toho dost najezdí v noci, oceňuju červené podsvícení palubní desky. Volant nereaguje tak měkce jako u Forda, což je možná dobře - člověku to připomíná, jakou sílu má pod kapotou a že by se mu nějaké cukání volantem nemuselo vždy vyplatit. Na silnici drží čtyřkolka jako přibitá, což se zvlášť hodí v mokrých zatáčkách nebo v prudkém stoupání.
Jinak jsou změny proti Fordu jen kosmetické: kromě klasicky opačného ovládání dálkovek (na to jsem zvyklý, s koncernovými auty už jsem se něco najezdil) jsem čelil vlastně jediné výzvě: ovládání hlasitosti a přepínání skladeb / ladění mám na opačných stranách volantu, což mi párkrát narušilo poslech :)
Spotřeba je pochopitelně odvrácená tvář třílitru. Při ježdění po Praze jsem rád, když se dostanu na devět litrů, obvyklá hodnota je mezi desíti a jedenácti. Na druhou stranu, ve městě s velmi dobře fungující MHD běžně autem nejezdím, své auto mám hlavně na dálkové cesty. Tisíc kilometrů do chorvatského Sukošanu, většinu cesty po dálnici, jsem zvládl se spotřebou 7,8 litru, což už je míň, než kolik na stejné cestě chlastal Ford. A v nadcházející sezóně si hodlám opatřit letní gumy (auto jsem kupoval se zimními), doufám, že s nimi tu spotřebu ještě trochu srazím.
Jestli jsem při koupi Káně něco podcenil, je to kufr. Hned na první okouknutí bylo jasné, že je menší než u Focuse. Až později jsem ale poznal, že rozdíl je celkem výrazný. Ta dvě auta jsou přibližně stejně velká, ale Audi má více zkosený zadek a hlavně, kufr je mělčí kvůli nutnosti umístit dozadu druhou hnací nápravu. Musel jsem se smířit s tím, že tam nenaložím tolik věcí, jako do Forda. Se stěhováním kamarádů a jejich postelí a stolů je nejspíš konec. Tři lidi s věcma a podílem zásob do Chorvatska ovšem Káně zvládne, i když je to tak tak. A ty čtyři sudy s kvasem do pálenice se nakonec taky vešly :)
Asi jediný podstatný zápor, co se jízdních vlastností A4 týká, je rejd. Otáčení dopředu v malém prostoru je často nepříjemné a dozadu skoro nemožné. V úzkých uličkách vinařských vesniček se někdy musím do zatáčky štosovat navícekrát a co se podélného parkování týče, připadám si, jako bych se vrátil zpátky do autoškoly (k tomu se ještě přidává to zkosené zadní okno, které navíc předchozí majitel nechal potáhnout ztmavovací fólií, takže při koukání dozadu, ať už napřímo nebo přes zrcátko, se ještě pořád necítím úplně komfortně). Tohle auto prostě rozhodně není akrobat.
Joe byl moje první auto a na to se nezapomíná. Ale život jde dál. Svoje Audi miluju a užívám si každou jízdu s ním. Že jsem spadl do kategorie "kokotů se čtyřmi kolečky", na které jsem se sám něco vynadával, mi spánek neruší (a ne že bych si to hodnocení občas nezasloužil).
Zkrátka a dobře, první půlrok našeho soužití hodnotím velmi pozitivně. A doufám, že nás čeká ještě slušná dávka takových.
 |
| Joe a Káně během své první a poslední společné cesty |
Za ten půlrok jsem se svou A4 najezdil něco přes šest tisíc kilometrů napříč pěti státy. Byl jsem s ní u moře, na horách, jel ve svatební koloně i asistoval při rostlinné výrobě. Dá se říci, že jsem se s ní slušně sžil. Když vypíchnu pár postřehů:
More power!
Co si budeme povídat. Mít pod kapotou třílitrový šestiválec se silou 232 koní je dobré, zatraceně dobré. A ten pocit, když člověk sešlápne plyn na podlahu a zrychlení ho zaboří do sedadla, je i po těch pár měsících opojný.
Ta Audina je jako mladý hřebec, má vysloveně radost z pohybu. Ve sto šedesáti se ani nezadýchá a v těch řídkých příležitostech, kdy to můžu pustit přes dvě stovky, letí po silnici s nefalšovanou radostí.
Jakkoli stále trpím předsudky vůči dieselovým motorům, musím uznat, že ve způsobu, jakým si tento tiše a nevzrušeně přede, zatímco kolem kosmickou rychlostí mizí krajina, je něco podmanivého.
Zde se automaticky nabízí otázka: začal jsem jezdit více prasácky? Inu, občas ano. S tím, co potkávám na silnici, nemám žádnou motivaci být slušňák, když mám tu možnost nebýt.
Ovšem: začal jsem jezdit nebezpečněji? Za sebe si myslím, že ne; pouze využívám možnosti, které mi moje auto dává.
 |
| Zde je moje Audi rozpálené jadranským sluncem... |
Ovládání a jízdní vlastnosti
Jako člověk, co toho dost najezdí v noci, oceňuju červené podsvícení palubní desky. Volant nereaguje tak měkce jako u Forda, což je možná dobře - člověku to připomíná, jakou sílu má pod kapotou a že by se mu nějaké cukání volantem nemuselo vždy vyplatit. Na silnici drží čtyřkolka jako přibitá, což se zvlášť hodí v mokrých zatáčkách nebo v prudkém stoupání.
Na
automatickou převodovku jsem si po prvních pár přehmatech (ano, nevyhly
se mi obvyklé legrace typu sešlápnutá "spojka" v rychlosti 100 km/h)
zvykl a uznávám, že v některých situacích je velice pohodlná. Ale ani za
ten půlrok jsem se nezbavil nepříjemného pocitu, že bez řadící páky
jsem jen poloviční řidič. V některých věcech jsem holt beznadějná
konzerva.
Jinak jsou změny proti Fordu jen kosmetické: kromě klasicky opačného ovládání dálkovek (na to jsem zvyklý, s koncernovými auty už jsem se něco najezdil) jsem čelil vlastně jediné výzvě: ovládání hlasitosti a přepínání skladeb / ladění mám na opačných stranách volantu, což mi párkrát narušilo poslech :)
A kolik to žere?
Spotřeba je pochopitelně odvrácená tvář třílitru. Při ježdění po Praze jsem rád, když se dostanu na devět litrů, obvyklá hodnota je mezi desíti a jedenácti. Na druhou stranu, ve městě s velmi dobře fungující MHD běžně autem nejezdím, své auto mám hlavně na dálkové cesty. Tisíc kilometrů do chorvatského Sukošanu, většinu cesty po dálnici, jsem zvládl se spotřebou 7,8 litru, což už je míň, než kolik na stejné cestě chlastal Ford. A v nadcházející sezóně si hodlám opatřit letní gumy (auto jsem kupoval se zimními), doufám, že s nimi tu spotřebu ještě trochu srazím.
 |
| ...a zde je sevřené v podkrkonošské ledové krustě |
Pár chybiček se taky najde
Jestli jsem při koupi Káně něco podcenil, je to kufr. Hned na první okouknutí bylo jasné, že je menší než u Focuse. Až později jsem ale poznal, že rozdíl je celkem výrazný. Ta dvě auta jsou přibližně stejně velká, ale Audi má více zkosený zadek a hlavně, kufr je mělčí kvůli nutnosti umístit dozadu druhou hnací nápravu. Musel jsem se smířit s tím, že tam nenaložím tolik věcí, jako do Forda. Se stěhováním kamarádů a jejich postelí a stolů je nejspíš konec. Tři lidi s věcma a podílem zásob do Chorvatska ovšem Káně zvládne, i když je to tak tak. A ty čtyři sudy s kvasem do pálenice se nakonec taky vešly :)
Asi jediný podstatný zápor, co se jízdních vlastností A4 týká, je rejd. Otáčení dopředu v malém prostoru je často nepříjemné a dozadu skoro nemožné. V úzkých uličkách vinařských vesniček se někdy musím do zatáčky štosovat navícekrát a co se podélného parkování týče, připadám si, jako bych se vrátil zpátky do autoškoly (k tomu se ještě přidává to zkosené zadní okno, které navíc předchozí majitel nechal potáhnout ztmavovací fólií, takže při koukání dozadu, ať už napřímo nebo přes zrcátko, se ještě pořád necítím úplně komfortně). Tohle auto prostě rozhodně není akrobat.
Ale když ji miluješ...
Joe byl moje první auto a na to se nezapomíná. Ale život jde dál. Svoje Audi miluju a užívám si každou jízdu s ním. Že jsem spadl do kategorie "kokotů se čtyřmi kolečky", na které jsem se sám něco vynadával, mi spánek neruší (a ne že bych si to hodnocení občas nezasloužil).
Zkrátka a dobře, první půlrok našeho soužití hodnotím velmi pozitivně. A doufám, že nás čeká ještě slušná dávka takových.
Žádné komentáře:
Okomentovat