Když už máme to výročí

Některé padesátiny jsou zkrátka aktuálnější než jiné.

V květnu 1995 přišel náš učitel ZSV do třídy a začal před námi rozvíjet svou teorii, že letošní, padesáté monumentální oslavy konce 2. světové by možná měly být poslední. Jasně, ať napříště promluví státníci ke svým národům (to se tenkrát dělalo dokonce i u nás), ať hovoří pamětníci, dokud nějací jsou, ať si všichni vzpomeneme - ale už bez těch bezmála celoevropských mejdanů na německý účet. Němci, říkal nám tenkrát, se všem omluvili už asi tisíckrát, a sotva se trochu postavili na nohy, bez reptání platí skoro každou hovadinu, kterou si někdo v Evropě vymyslí. Nemůžeme jim navždycky malovat rohy.

Vzpomínám na to hlavně v poslední době, kdy kremloboti mohutně živí na sockách žvásty ve stylu "Chystáte protesty u ruské ambasády? A kolik vás přišlo v březnu před německou, ha?" V Rusku samotném si dávají dobrý pozor, aby se na invazi z 68. pohlíželo "politicky správně", pokud vůbec nějak. Prostě jsme přijeli pomoci našim bratrům zastavit fašistický puč, když už se na to teda ptáš, mladej. To ti musí stačit.
A u nás? Kdyby nebylo veřejnoprávních médií a občanského sektoru (a že na oboje mají naši koryfejové obzvlášť pifku), předložil by se občanům prostě další díl, v lepším případě Ordinace, v horším Majora Zemana.

Některé padesátiny jsou zkrátka aktuálnější než jiné. Dnešní Rusko je stejně nebezpečný, zmrdský stát jako tehdejší SSSR. Naši dnešní komunisti jsou úplně stejné kolaborantské svině (jen dnes s nimi ve stejném kurzu jdou i nejrůznější tuzemské hnědky). A kdyby nás zase začali "osvobozovat", bojím se, že ochotných pomahačů nových pořádků by se i dnes našlo víc než dost. A ne jen v běžné populaci - dneska by snad ani nebylo třeba odstavit vládu a instalovat nové loutky.

Takže si ten 21. srpen 1968 připomínejme i po padesáti letech poctivě a s patřičnou energií. Je to rozhodně třeba.