Všeobecný rozruch kolem slovenské volby znovu ukazuje na ignorovaný problém.
Slováci se tento týden dostali do zpráv celého globalizovaného světa, když jejich "Ne" nové koncepci evropského záchranného valu způsobilo všeobecný eurobolehlav a zatřáslo burzami.
Jádro problému přitom není v tom, zda vnímat Slovensko jako "malou zemi", jak prohlásil Erik Tabery v Respektu, nebo jako zodpovědný národní stát, který nechce vyhazovat peníze oknem, když má sám málo. Problém je v tom, že celý systém vlastně s nějakým "Ne" nepočítá.
Pro účely tohoto článku je úplně jedno, jak já sám hodnotím samotné hlasování. Jde o to, jak zde vnímat svobodnou volbu jako takovou. V tomto podání, kdy nechám parlament nějakého státu svobodně rozhodnout o svém stanovisku a pak ho za takto přijaté stanovisko peskuju, silně připomíná manželské anekdoty, kde je muž dotázán, co si přeje k večeři, ale běda mu, jestli nebude chtít rizoto.
Je to stále se opakující situace, něco podobného si zažilo třeba Irsko při schvalování Lisabonské smlouvy. A není to zdaleka jen evropská záležitost - stačí si vzpomenout, jak západní svět vnutil Palestincům volby, které pak k jeho zděšení vyhráli teroristé z Hamasu.
Takhle nastavený systém je zkrátka špatný. Buď po někom vážně chci, ať se o něčem svobodně rozhodne, a pak musím být připraven i na možnost, že se mi to rozhodnutí nebude líbit; nebo nemá cenu hrát nepřesvědčivou a často drahou šarádu. Jako v případě Lisabonské smlouvy, kterou nakonec Irsko schválilo. Nebo jako v případě eurovalu, který nakonec Slovensko taky schválí.
Slováci se tento týden dostali do zpráv celého globalizovaného světa, když jejich "Ne" nové koncepci evropského záchranného valu způsobilo všeobecný eurobolehlav a zatřáslo burzami.
Jádro problému přitom není v tom, zda vnímat Slovensko jako "malou zemi", jak prohlásil Erik Tabery v Respektu, nebo jako zodpovědný národní stát, který nechce vyhazovat peníze oknem, když má sám málo. Problém je v tom, že celý systém vlastně s nějakým "Ne" nepočítá.
Pro účely tohoto článku je úplně jedno, jak já sám hodnotím samotné hlasování. Jde o to, jak zde vnímat svobodnou volbu jako takovou. V tomto podání, kdy nechám parlament nějakého státu svobodně rozhodnout o svém stanovisku a pak ho za takto přijaté stanovisko peskuju, silně připomíná manželské anekdoty, kde je muž dotázán, co si přeje k večeři, ale běda mu, jestli nebude chtít rizoto.
Je to stále se opakující situace, něco podobného si zažilo třeba Irsko při schvalování Lisabonské smlouvy. A není to zdaleka jen evropská záležitost - stačí si vzpomenout, jak západní svět vnutil Palestincům volby, které pak k jeho zděšení vyhráli teroristé z Hamasu.
Takhle nastavený systém je zkrátka špatný. Buď po někom vážně chci, ať se o něčem svobodně rozhodne, a pak musím být připraven i na možnost, že se mi to rozhodnutí nebude líbit; nebo nemá cenu hrát nepřesvědčivou a často drahou šarádu. Jako v případě Lisabonské smlouvy, kterou nakonec Irsko schválilo. Nebo jako v případě eurovalu, který nakonec Slovensko taky schválí.
Já myslím, že Erik Tabery nastínil (a přišlo mi, že velice dobře) problém z obou stran. Na jedné straně máme systém, kdy jedno ne od pidistátu dokáže způsobit poprask po polovině světa a na druhé straně máme pidistát, který hlasuje víc o své vládě než o záchraně eura (nicméně si uvědomuji, že se v případě míry pomoci nejedná o žádné měsíční kapesné).
OdpovědětVymazatS poselstvím článku souhlasím, také mi přijde, že je současný systém špatný a musí se co nejdříve změnit. Přijde mi, že ho tvořili přílišní optimisté. Alespoň z dnešního pohledu.
Tolik pocit člověka, který EU podporuje, nenávidí evropské dotace a už několik let se v tomhle guláši snaží alespoň trochu zorientovat.
Mně to přijde v komunikačním souladu s tím, jak to třeba funguje v domácnosti. Když se mě žena zeptá: "Nechceš mi pomoct s tímhle?" taky to neznamená, že si mám v hlavě udělat demokratické hlasování a oznámit výsledek, ale že mám prostě jít a pomoct s tímhle :)
OdpovědětVymazatDík, to bylo ze života :)
OdpovědětVymazat