Mezi pancíři

Report z jednoho bláznivého militaristického výletu.

Vlajka jako symbol

O tom, jak Hrad a pražský magistrát zvládly přetvořit standardní návštěvu cizího prezidenta v ČR v tragikomickou frašku, už toho bylo a ještě bude napsáno hodně. A je to dobře. Zavádění papalášských manýrů, znásilňování veřejného prostranství a zneužívání policie jsou věci, které bychom ve vlastním zájmu měli zarazit dřív, než se stanou normou.
Znamení odporu proti probíhajícímu divadlu představovala dobře známá vlajka Tibetu. A bylo to znamení natolik viditelné, že jste si mohli vykoledovat buzeraci ze strany PČR nebo napadení najatými čínskými bojůvkami (nebo obojí) jenom tím, že jste s ní šli po ulici. Česko 2016. Už proto si zaslouží pár slov.

Já a Káně

Čtenář tohoto blogu nejspíš ví, že jsem si loni v létě pořídil nové auto a rozloučil se s milovaným Joe Silverem, se kterým jsem strávil několik krásných, i když občas dobrodružných let. To auto je Audi A4 Avant v tmavě šedé metalíze, čtyřkolka, rok výroby 2007. Jmenuje se Káně a v těchto dnech slavíme první společný půlrok. Čas na krátkou bilanci, jak se nám spolu žije.

Ždímání suchého hadru aneb Takhle se Síla neprobouzí

Po dlouhých jedenácti letech znám konečně odpověď na otázku, jestli může něco překonat sadismus Lucasových prequelů. Jestli může být něco horšího, než midichloriany, Jar Jar Binks a Hayden Christensen. Ano, může.